.JPG)
jsou rostliny, které mají společnou schopnost zadržovat v některých svých orgánech (kořenech, stoncích, listech) vodu, aby přečkaly delší období sucha. Vodu mohou zadržovat díky tzv. sukulentním (latinské sucus = šťáva) dužnatým pletivům. Sukulenty si tuto schpnost vybudovaly k tomu, aby se přizpůsobily nepříznivým životním podmínkám svého okolí - rostou v oblastech, kde se střídá období dešťů s obdobím sucha. Sukulenty si v deštivých měsících načerpají vodu a uloží ji ve svých pletivech. V suchém období pak žijí z této zásoby vody.
Spolu se zdužnatělými zásobními orgány najdeme u sukulentů i další opatření, která jim umožňují uchovávat vodu, aby přežily.
Mají zmenšený povrch, několik čeledí extrémně: mají jednoduché kulovité tělo, jehož povrch je relativně nejmenší.
Počet průduchů (stomat), drobných pórů umožňujících rostlinám dýchání, je snížen na minimum.
Kromě snížení počtu průduchů mají sukulenty další modifikace pokožky. Pokožka (epidermis) je často pokryta silnou voskovou kutikulou, která snižuje výpar.
Také mohou vznikat trichomy, drobné chloupky na listech a stoncích. Toto ochlupení má několik funkcí. Především zabraňuje proudění vzduchu kolem listového povrchu, čímž snižuje odpařování vody. Dále slouží jako ochrana před slunečními paprsky, před mrazem.
U mnoha vývojově pokročilejších sukulentů se vyvinul zvláštní metabolismus, který jim dovoluje přežívat v suchém prostředí. U typicky nesukulentních rostlin musí být průduchy otevřené přes den, aby mohla probíhat fotosyntéza. Sukulenty, u nichž probíhá metabolismus tučnolistých rostlin (Crassulean Acid Metabolism - CAM), mají průduchy ve dne zavřené, a přesto vytvářejí živiny. Tím, že během nejteplejší části dne "zadrží dech", sníží své vodní ztráty. Průduchy se otevírají až v noci a rostlina příjímá oxid uhličitý. Protože však fotosyntetická asimilace nemůže probíhat bez přítomnosti světla, je v nočním období oxid uhličitý ukádán do zásoby a teprve během následujícího dne zpracován.
Další adaptací, která sukulentům usnadňuje život v období sucha, je rozvětvený plochý kořenový systém, který je rozložen těsně pod povrchem země, aby mohl okamžitě přijímat vodu i z malých srážek.
Většina sukulentních druhů jsou vytrvalé rostliny, v mnohem menším počtu jsou zastoupeny sukulenty dvouleté, nebo dokonce jednoleté.
Největší množství sukulentů žije v Jižní Africe, kde na relativně malé ploše zejména Jihoafrické republiky roste více než třetina všech světových sukulentů (téměř 4 000 druhů).
Další oblastí s velkou koncentrací sukulentních druhů je ostrov Madagaskar.
Většina rostlin ze zhruba 10 000 sukulentních druhů patří do čeledí Asclepiadaceae (klejichovité), Asphodelaceae (asfodelovité), Cactaceae (kaktusovité), Crassulaceae (tlusticovité), Euphorbiaceae (pryšcovité) a Mesembryanthemaceae (kosmatcovité).
Hoya carnosa (Asclepiadaceae), Aloe (Asphodelaceae), Mammillaria (Cactaceae), Crassula (Crassulaceae), Euphorbia trigona (Euphorbiaceae),Pleiospilos nelii (Mesembryanthemaceae)
Podle toho, která část těla rostliny je vybavena pletivy zadržujícími vodu rozlišujeme sukulenty:
- stonkové - např. rostliny z čeledi Cactaceae - kaktusy, které mají ztlustlé stonky a listy u drtivé většiny z nich úplně chybí (vyjímkou jsou kaktusy z rodu Pereskia s listnaným růstem), dále rostliny z čeledí Asclepiadaceae (klejichovité) a Euphorbiaceae (pryšcovité) .
Cactus (Cactaceae), Stapelia (Asclepiadaceae), Euphorbia obesa (Euphorbiaceae)
- kořenové - např. některé druhy rodů Euphorbiaceae - pryšcovité a Adenium
- listové - listovou sukulencí jsou vybaveny především rostliny z čeledí Asphodelaceae, Crassulaceae a Mesembryanthemaceae. Nejčastější růstovou forou těchto sukulentů je růžice dužnatých listů. Mnohé extrémně sukulentní druhy se skládají z dvojic listů, které vytvářejí malé shluky (např. živé kamínky)
Aloe (Asphodelaceae), Crassula (Crassulaceae), Lithops (Mesembryanthemaceae)
V čeledi Crassulaceae (tlusticovité) najdeme pouze sukulentní druhy.
Co do počtu druhů a rodů zaujímá tato čeleď mezi sukulenty světové třetí místo (za rostlinami z čeledi Cactaceae a Mesembryanthemaceae).
Jsou to rostliny s výraznou listovou, a u některých i stonkovou sukulencí.
Rostliny z čeledi Crassulaceae rostou, kromě Antarktindy, na všech kontinentech. Toto neobvykle plošné světové rozšíření souvisí s ekologickou plasticitou tlusticovitých - žijí nejen na místech typických pro výskyt sukulentních druhů (tedy na subtropických a tropických lokalitách s omezeným přístupem vody), ale i v sezónně mrazivých oblastech mírného pásma (rod Sedum). Navíc nerostou jen na suchých místech, ale najdeme je např. i v mokřadech.
